Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kojál slaví 50 let

4. 3. 2009

Není to sice obecní chlouba, ale i tak k němu máme blizko. Dnes 3.3.2009 tomu je 50let co se začal provozovat vysílač Kojál.

 

Obrazek

 

 

Televizní vysílač Kojál se nachází na 600,3 m vysokém vrcholu stejného jména mezi obcemi Lipovec a Krásensko. Po výstavbě v roce 1959 měřil 322 m. V 80. letech prošel rekonstrukcí, stávající stožár byl demontován a těsně vedle byl postaven nový o celkové výšce 340 metrů. Na vrcholu se nachází laminátová konstrukce cca 22 m vysoká.

Tento vysílač je třetí nejvyšší stavbou v Česku a je dvojče vysílače Krašov, který je o dva metry vyšší. Njevyšší je vysílač Liblice s 355metry.

Článek k výročí z Mladé Fronty naleznete zde a druhý zde.

21.9.2002 proběhla výměna antenního systému na vrcholu vysílače. Video naleznete zde.

Trochu z historie:

Kojál – vysílač úrodných nížin i zrádných propastí a skal vznikl v pořadí jako 4. televizní vysílač na území bývalého Československa.

Leckdo možná namítá, že Kojál není vrch, ale dá se to opravdu zjistit spíše jen podle vrstevnic v turistické mapě...
Výkopové práce základů budovy a stožárů byly zahájeny součastně – v červnu 1957. Stavební práce tehdy prováděly Průmstav a Pozemstav z Brna a stožár smontovaly dohromady Ocelostavby Brno. Stavělo se pomocí jeřábu, ovšem žádný jeřáb nemůže do takové výšky, jakou má Kojálský stožár dosáhnout, proto byla později nasazena speciální posuvná plošina.
Signál se z kóty Kojál (600 m.n.m.) poprvé rozletěl po širokém okolí 1. ledna 1959 (9. televizní kanál). Nový silný vysílač určený pro střední a jižní Moravu byl zachytitelný i ve východních Čechách a na západním Slovensku, a dokonce byl jeden čas zdrojem signálu pro televizní převáděče například v dalekém Tanvaldu nebo Oravské Lesné!
Na tomto úctyhodném dosahu vysílače měl jistě i svůj nemalý podíl „proutkař“, kterému se virgule ohnula přesně v místech, kde je dnes mohutná betonová pata stožáru, který na něm celou svou vahou stojí...
Kojál je na první pohled jen „obyčejný stožár“, ale ve skutečnosti je ocelová konstrukce vysílače dílem vynikajícího tvůrce inženýrských děl profesora doktora inženýra Josefa Wankeho, tehdy pracovníka Hutního projektu v Praze.
Jeho ocelová konstrukce se svými 322,4 metry výšky byla tehdy nejvyšší stavbou v Československu (dnes je to vysílač v Liblicích u Českého Brodu – 355 metrů). Do výšky tří set metrů byl jejím průřezem rovnostranný trojúhelník o straně 2 950 mm, poté následoval nástavec podobné konstrukce o straně 1 300 mm, vůči tělesu pootočený o 180 °, ten nesl anténní soustavu složenou ze 12 anténních jednotek ve třech svislých řadách. Stožár byl ukotven čtyřmi trojicemi speciálních lan, spletenými na místě jednoúčelovým strojem. Uvnitř celého stožáru byl výtah, který jel do výšky 290,62 metru za zhruba 10 minut.
Nejvyšší stožár nebyla jediná zvláštnost Kojálu. Kojál totiž neměl žádné studio (Brněnské studio bylo zřízeno až 6. července 1961), se všemi tehdy fungujícími studii byl Kojál propojen přes Praděd. K přenosu sloužilo zařízení SVG 904 (obraz) a RVG 905 (zvuk), ale úsek Kojál – Praděd byl příliš dlouhý, a proto vznikaly značné úniky, to nevyřešilo ani nové zařízení z roku 1960 DT 11.
Další zvláštností byl samotný vysílač – je to první deseti kilowattový vysílač, který pracoval ve III. Televizním pásmu. Všechny totiž pracovaly v I. Televizním pásmu, navíc u typu vysílače na Kojálu (Tesla III. TV 10/4), už musely být VF stupně včetně nových elektronek zkonstruovány v koaxiálním provedení.
Další zvláštností tohoto vysílače bylo to, že se ke zkušebnímu obrazci nevysílal ve zvuku rozhlasový program, ale byla reprodukována hudba z magnetofonu. Radioreléové spoje byly v provozu jen během televizního signálu a rozhlasového vysílání (na VKV), a kmitočtově modulovanými vysílači na všech základních střediscích se začínalo zavádět až na přelomu let 1960 a 1961. Tehdy vše vypadávalo poměrně často, a protože obsluha neměla možnost jiné trasy, musela obsluha do éteru „střihnout“ zkušební obrazec s hudbou z magnetofonového pásku, protože kdyby to neudělala, diváci by mohli „rozkroutit“ přijímače, a tím by mohli i poškodit vysílač...
Kuriózní, ale také možná trochu smutná příhoda se samozřejmě váže i k tomuto vysílači – trasa vypadla jednou během přenosu tragické Verdiho opery Othello, a tamní obsluha ihned zařadila vysílání zkušebního obrazce (lidově monoskopu), a k tomu melodie s textem: „Ole, olé, kupte si zas, ole, olé náš ananas...“, a proto není divu, že přišla spousta stížností, že Kojál obsluhují Barbaři...
Obsluha si s Kojálem opravdu užila – třeba v roce 1963 zde měli „myší kalamitu“, proto se pořídil zdatný hubitel kocour Markup, ale časem se ukázal také jako nepostradatelný pomocník – znal všechny kabelové kanálky, proto, když potřebovala obsluha někam protáhnout nový kabel, vyslali Markupa... Obsluha na Kojále jednou také odnesla (ne svojí chybou) hodinovou poruchu vysílání při filmu Bídníci, a to tak, že se v brněnských novinách další den objevil článek s titulkem „Bídníci na Kojále“, takovýchto adrenalinových bomb si obsluha Kojálu, která kolikrát ani nevečeřela, a nadřela se více, než si kdo dovede představit, zažila více, než mraky...
Kojál je tedy nevlídný kopec, kde naříká vítr, ale také silný vysílač, který rozhodně nenaříká...

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA